Viac ako desať rokov strávila po boku svetoznámeho fotografa Jana Saudka (83), napokon sa však rozhodla vydať vlastnou cestou. Sama hovorí, že fotografickému umeniu sa učila od majstra Jana, pretože niet lepšej školy. Známa česká fotografka Sára Saudková (51) dnes fotografuje najmä akty a jej zábery majú veľký ohlas aj v zahraničí. Aktívne fotí od roku 1998 a venuje sa výhradne voľnej tvorbe. Sára aj napriek pracovnému vyťaženiu a starostlivosti o štyri deti odpovedala na otázky Magazínu AQT a porozprávala nám viac o svojich začiatkoch, aj o samotnej práci.
Každý člověk si v sobě nese své tajemství, které unese jen fotografie, aniž by prozradila všechno.
– Kde a kedy ste objavili vášeň k foteniu?
Začalo to osudovým setkáním s Janem Saudkem. Když se tolik let pohybujete ve světě fotografie, přirozeně se jím necháte „infikovat“. A tak jsem se do vlastního focení pomalu pustila i já. Pro mě je fotografie úžasný způsob, jak pustit svou fantazii na vzduch. Asi od roku 1998 fotím naplno a pořád s velkou chutí.
– Učili ste sa od Jana Saudka, ale nakoniec ste sa vybrali vlastnou cestou. Ako spätne hodnotíte tento čas a čo vám to dalo?
Samozřejmě by bylo jednodušší jet v Janově stylu, což si Jani přál, aby měl svého pokračovatele. Rozhodla jsem se ale pro obtížnější, pro mě ale svobodnější cestu. Fotím svět a lidi v něm svou optikou. Tedy z pohledu vášnivé a energické ženské, tajuplné a citlivé, mateřské i nezávislé. Fotím své vlastní příběhy. Nespoléhám se na rekvizity ani saudkovskou zeď, potřebuji jen model, nápad a fotoaparát s filmem, nic víc. A nesmírně mě baví pracovat zatvrzele s analogovým aparátem a ignorovat digitál. Je to náročné na čas, na materiál, na peníze, je to neobratné, pomalé, ale ten zázrak, když pak čarujete ve fotokomoře pod zvětšovákem, to vám žádná digitální technika nenahradí. Je to ruční práce od začátku do konce. Fotografii vytváříte vy, nikoliv stroj.
– Kde čerpáte inšpiráciu?
Nečerpám. Ona je všude. Stačí dívat se a vnímat. A taky žít naplno. To se pak přilétají nápady jako straky na třešně.
– Vaše fotografie majú špecifický charakter a sú na prvý pohľad rozpoznateľné. Aké postupy volíte pri ich vyvolávaní a postprocese?
Děkuji vám, inu, jsou to velmi osobní fotografie. Hravé a tajemné a srozumitelné. Postup? Klasicky ve fotokomoře, mokrý proces vývojka – voda – ustalovač. To je všechno. A pak už jen mrňavým štětečkem retušuji drobný prach. Žádná jiná kouzla ani fotošopové triky v tom nehledejte. To, co mám v negativech, je pak i na pozitivech. A jedna skvělá vlastnost takto zvětšovaných a zpracovaných fotografií je, že je v nezměněné podobě uvidí i pravnuci vašich vnuků… Na rozdíl od digitálních fotografií, u kterých nemáte jistotu, zda vám za dvacet let dočista nevyblednou a nezmizí. Klasická fotografie díky chemickému procesu zůstává.
– Pracujete radšej s trvalým svetlom alebo so zábleskami? Aký je váš najobľúbenejší svetelný postup?
Doma si přisvěcuji jedním zábleskem, venku to nechávám na osudu, spoléhám se výhradně na denní světlo. Ono to vždycky nějak dopadne. Nečekejte, že mám ateliér bůhvíjak vybaven. Myslím, že to není tak úplně podstatné.
– A čo rekvizity? Kde ich vyhľadávate – podobne ako modely pred objektív?
Nespoléhám na rekvizity. Fotografie by měla obstát i bez nich. Používám, co je po ruce, čili co dům dá. A vlastně mi je i jedno, kde fotím. Vlastně pracuji kdekoliv, kde je aspoň nějaké světlo. Neustále improvizuji. A s modely je to stejné. Nevyhledávám je. Přicházejí a objevují se samy. Velmi často to jsou mí přátelé nebo rodina. A když je nejhůř, tak i já sama. A díky tomu jsou ty obrázky tak pestré a různorodé, protože fotím lidi z masa a kostí, takové, jací jsou. Hubené, macaté, mladé i nemladé, šťastné i utrápené, protože takový je i život. A v každém z nich čtu nějaký příběh, který potom ukládám do fotografie.
Ďakujeme za rozhovor!
