Prácu novinárky a fotografky Lenky Klicperovej aj mnohí z tímu AQT či našich fanúšikov veľmi pozorne sledujú na sociálnych sieťach. Je to totiž jedna z mála fotografov a novinárov, ktorí sa neboja navštevovať vojnové alebo konfliktné oblasti. Samotná Lenka sa zameriava na problematiku vojny s Islamským štátom v Iraku a v Sýrii. Jej špecializáciou je reportážna a portrétna fotografia, kde mapuje tiež postavenie žien v treťom svete. Už niekoľko rokov pravidelne publikuje v známom českom týždenníku Reflex. Vážime si, že aj napriek pracovnej vyťaženosti si našla čas odpovedať na otázky Magazínu AQT.
– Lenka, aká bola Vaša cesta k foteniu? Prečo práve takáto vášeň?
Byl to dlouhý vývoj, není to tak, že jsem chtěla být odmalička fotografkou. I dnes mám s tím vlastně trochu problém. Jsem samouk, fotografovat jsem se učila postupně s pomocí dvou ochotných fotografů, kteří mi v začátcích hodně pomáhali – fotograf divoké přírody Václav Šilha a umělecký fotograf žijící ve Francii František Zvardoň. Od nich jsem se hodně učila, a také od mnoha dalších
světových fotografů, jejichž práce jsem začala sledoavat. Dívat se kolem a fotit, to byla moje škola. A nacházet zajímavá témata a situace. To hodně souviselo s mou profesí novinářky, kterou jsem se ale stala také náhodou. Jako píšící novinářka jsem si ale začala uvědomovat, že potřebuji také obrazový doprovod a nejjednodušší způsob, jak si ho opatřit, je sama si vše vyfotit. Dnes už si myslím,
že jsem si našla vlastní cestu a styl a hodně velkou přidanou hodnotou je, že se dokážu dostat na místa, kam mnoho novinářů nejezdí. A hodně jsem se v posledních letech naučila také od nejlepšího českého válečného fotografa Antonína Kratochvíla.
– Kde, kedy a prečo prišlo rozhodnutie venovať sa práve reportážnej a portrétnej fotografii? Čo vás na tom najviac lákalo?
Mě nejvíc lákala reportáž, protože je to něco opravdového, co musíte prožít, musíte si prožít i spoustu krušných chvil, než se dostanete na místo samotné nebo při samotné práci. Bavilo a baví mne stále překračovat svoje vlastní limity, hledat je. A posouvat je. Začala jsem pracovat hodně v Africe a odtud už byl jen krůček k válečným zónám. Baví mě zachycovat okamžik, emoce, tu chvíli, kterou máte před sebou. Když ji dokážete předat dál, je to něco krásného. Navíc si nemyslím, že mám dostatek fantazie a umělecké invence, abych mohla vytvářet fotografie zachycující něco jiného než realitu. Přenáším zkrátka do fotografie to, co vidím.
– Sýria, Irak, Afganistan… Ste známa tým, že navštevujete časti sveta, kam sa bežný človek bojí vstúpiť. Kvôli Vašej práci vám hrozí nielen únos, ale aj niečo horšie. Čo Vás núti aj napriek tomu neprestávať a pracovať v týchto oblastiach aj naďalej?
Nevím, co by mohlo být horší než únos, to je právě ta nejhorší varianta. Pokud si způsobím zranění nebo smrt, bude to jen věc moje a mého nejbližšího okolí, únos ale znamená zátěž pro obrovské množství lidí. Tomu se, samozřejmě, snažím vyhnout i v těch nejrizikovějších lokalitách. Ale je to něco, co musím překonat, když chci dělat dál to, co dělám. A já chci. Baví mne to. Je to vždycky nesmírně náročné psychicky i fyzicky, musím vždycky vyvinout velké úsilí, sebezapření, ale ve výsledku mám z té práce prostě radost. Dělám něco, o čem si myslím, že má smysl. A je skvělé číst pak reakce mých čtenářů nebo těch, kdo se dívají na fotky či videoreportáže. A vědět, že jsem jim zprostředkovala nějaký zážitek, prožitek nebo nové informace, ke kterým by se jinak nedostali. A to je to, co mě při tom drží – prostě vím, že to má smysl.
– Spomínate si na situáciu, kedy ste sa pri svojej práci ocitli vo vážnom nebezpečenstve?
Těch situací byla celá řada, naposledy to bylo před dvěma týdny u Bahúzu na syrsko – irácké hranici , kde probíhá stále ještě poslední bitva islamistů z IS s kurdsko-arabskými jednotkami SDF. Na frontě to bylo docela drsné. Islamisté už byli v obklíčení a bojovali velice tvrdě. Ve stejnou dobu, jakou jsem tam byla já, byl o kus vedle zraněn italský fotožurnalista Gabriele Micalizzi. Naštěstí ho z toho dostali, i když to vypadalo ze začátku hodně špatně. Byla jsem s ním ve stejném autě, když jsme odjížděli na frontu. Já jediná neměla balistiku – vestu a helmu. Nebrala jsem ji s sebou, do Sýrie jsem ji nikdy neměla, tamější frontové linie byly jiné a já balistiku vnímala spíš jako přítěž. Ale tady v Bahúzu jsem ji asi mít měla. I když – ono je to asi spíš o pověstném válečném štěstí. Balistika není žádná samospása, která vás zachrání. Já si myslím, že buď máte štěstí nebo ne.
– Stretávate sa pri práci nielen s obeťami vojnových konfliktov, ale napríklad aj so ženami, ktoré prežili sexuálne násilie alebo obriezku. Vidieť na vlastné oči toľko hrôzy a nešťastia, ako som videla vo Vašich reportážach, to musí s človekom „zamávať.“ Ako to zvládate?
No, vždycky jsem si myslela, že absolutně skvěle, ale je fakt, že ono se to někde uvnitř střádá. Mám velké problémy se spaním, které zatím nedokážu řešit jinak než pomocí prášků na spaní. Poslední tři roky se to rozjelo. Je to asi daň za to, co dělám. Ale jsem s tím smířená. Všichni za něco platíme a nic není zadarmo.
– Aké sú Vaše najbližšie pracovné plány?
Je toho hodně. Právě jsem začala učit na Univerzitě Hradec Králové, na politologii současné konflikty v praxi. Brzy vyjde kniha o Antonínu Kratochvílu, na které jsem s ním pracovala tři roky. Snad se nám podaří dát dohromady dokument o našich více než třech letech v Sýrii, kde pracuji s kolegyní Markétou Kutilovou. Chystáme i další cesty – nejen na Blízký východ, ale i do severní Afriky. Bohužel, trvá strašně dlouho vyřízení víz, ambasády států ve válečném stavu nefungují zrovna pružně. Na jednom z těchto víz pracujeme už osm měsíců. Inshallah, dá-li bůh, snad to vyjde, jak říkají lidé z Blízkého východu.
– Akú techniku používate pri fotení?
Canon 5D Mark IV, většinou jen se základním objektivem. Nosím s sebou ještě i širokáč, ale moc ho nepoužívám. Dvoustovku už jsem přestala vozit úplně. Pokud nejsem blízko, nemá to cenu fotit.
– Okrem fotenia je dôležitá aj postprodukcia – stojí vás to veľa času? V akých programoch fotky upravujete?
Fotky upravuju jen málo, retušovat neumím vůbec. Dělám reportáž, takže maximálně zostření, kontrast, saturace nebo ořez, ale v zásadě to buď dobře vyfotím nebo ne. Výstupy do knih pak upravuje profesionál, do časopisů to dělám sama. Tam pak ale ještě fotky procházejí DTP studiem, které už by mělo vědět, jak s nimi ještě pracovat s ohledem na druh papíra a tisk. Mám jen Photoshop Lightroom, to je vše. Myslím, že každý nadšený amatér toho umí v tomhle oboru víc než já. Ale spíš myslím, že je stejně nejdůležitější umět fotky dobře vybrat. A s tím mám teda taky problém. Ideální je, když přesvědčím někoho z kolegů, aby se na předvybrané fotky podíval a pak mi pomohl s konečným výběrem. To je ale časově náročné, takže to dělám jen u věcí, na kterých mi obzvlášť záleží.
– Na aký svoj záber ste obzvlášť hrdá a prečo?
Asi na fotky z frontových linií v Sýrii, i když asi nejsou objektivně nejlepší. Já vím, co jsem musela podstoupit za riziko, abych je vyfotila. Vždycky to budou pro mě záběry, které jsem mohla lehce zaplatit životem. K těm fotkám mám prostě úplně jiný vztah.
Ďakujeme za rozhovor!
Lenka Klicperová
Je novinárka a fotografka. Začínala ako spravodajkyňa, od roku 2004 šéfredaktorka časopisu Lidé a Země. Pracovala v mnohých afrických štátoch, od Angoly cez Namíbiu, Nigériu, Tanzániu, Keňu, Etiópiu, Mali, Burkinu Faso, Čad, Niger či Demokratickú republiku Kongo. Niekoľkokrát navštívila ako reportérka Afganistan. Dostala sa tiež do Somálska sužovaného niekoľko dekád trvajúcou vojnou. Od roku 2014 sa sústreďuje na problematiku vojny s Islamským štátom v Iraku a Sýrii. Od roku 2016 tiež pravidelne spolupracuje s týždenníkom Reflex. Je spoluautorkou niekoľkých dokumentov (Slzy Konga, Latim – Obřezané, Iráčanky, Ženy v zemi Tálibánu, Nezlomené) a mnohých televíznych reportáží. Venuje sa tiež prednáškovej činnosti. Je držiteľkou deviatich cien a nominácií v súťaži Czech Press Photo – za fotografie, aj za videotvorbu. S Markétou Kutilovou založili po prvej ceste Sýrie verejnú zbierku SOS Kobaní. Z jej výťažku podporili školy a zdravotnícke zariadenia v severosýrskom meste Kobaní.
